Temžské plachetní bárky

Při mém modelářském brouzdání jsem mimo jiné narazil na zajímavé modely plachetnic, ze kterých se zatím žádný neobjevil (pokud vím) na našich vodách. Jsou to temžské bárky, anglické  pracovní čluny, které ale svými plachetními výkony dokázaly pokořit i  nejeden parník. Ač  stavěny především pro vnitrozemskou plavbu, dokázaly nakonec plout i kolem pobřeží Anglie i přes kanál. Jejich modely se staví pod záštitou AMBO (asociace majitelů modelů temžských bárek) a jsou organizovány i jejich závody. MTSBC -  The Model Thames Sailing Barge Championships. Rozhoduji se taky  postavit model, v současné době sháním podklady a informace. Pokud by takový model u nás startoval, dle všeho by byl zařazen do třídy NSS B. V Anglii je doporučené  především měřítko 1:24, délka modelů cca 1 - 1,3 m, (délka trupu, bez čelenu) Aby modelářská obec byla trochu v obraze, a poznala něco zajímavého, přeložil a napsal jsem pár řádků, za pomoci Wikipedie, tak, aby to mělo hlavu a patu.

Systém kladkostrojů dovoloval rychlé sklopení stěžně při podplouvání pod londýnskými mosty.To umožňovalo, především menším bárkám ,( spolu s uložením meče a dinghy na palubu) přístup i do úzkých přítoků a zálivů řeky Temže, případně i plavebních kanálů. Drtivá většina bárek měla trupy dřevěné (i když značný počet byl také po roce 1920 stavěn s trupy ocelovými), s délkou mezi 80 a 90 stopami (25 až 30 m), s šířkou asi 20 stop (6 metrů). Tvar trupu byl stejně osobitý jako jejich takeláž. Původně vycházel z tvarů holandských lodí s plochým dnem a londýnských veslových bárek s šikmou plochou přídí i zádí. Vývojem dostaly bárky lehce do stran rozšířené boky a svislé vazy, z bárek holandských přejaly boční kýlovou ploutev (meč). Záď byla plochá, ve tvaru sklenice na šampaňské, na které bylo zavěšeno velké kormidlo. Hranatý trup tvořil především velký nákladový prostor se dvěma malými prostorami v přídi a zádi . Na zádi bývala ubytována posádka, přístup do nákladového prostoru byl přes dva velké jícny, menší před hlavním stěžněm a mnohem větší uprostřed lodi.

Bárky měly obvykle vzpěrové oplachtění (spritsail rig) na dvou stěžních, i když se vyskytovaly bárky se škunerovým, či smíšeným oplachtěním (mullie rig). Zpočátku mívaly jen jednu hlavní vzpěrovou plachtu (stumpy-rigged ) postupem vývoje dostaly košovou čnělku s trojcípou košovou plachtou, a vpředu velkou přední plachtu (stěhovku).Zadní stěžeň byl mnohem menší s jedinou malou, obvykle opět vzpěrovou plachtou. Jejím hlavním účelem byla pomoc při křižování proti větru. Poměrně vysoký stěžeň dovoloval těmto lodím účinně manévrovat i v případech, kdy zakotvené lodě, budovy, či stromy zabraňovaly větru přístup k řece. Plocha plachet kolísala od 3.000-5000ft2 ( 300-500 m² ), v závislosti na velikosti lodi. Typická rezavě červená barva lněných plachet byla důsledkem impregnace sloužící k jejich voděodolnosti (tradičně vyráběná z červeného okru , tresčího oleje a mořské vody ). Bárky původně neměly žádný pomocný mechanický pohon (pomineme-li vesla u malých lodí), v pozdějších letech byly vybavovány pomocnými motory, případně ve 40. letech 20. století dokonce zbavovány takeláže a plně motorizovány tak, aby byly stále konkurenceschopné. V dobrých podmínkách mohly tyto plachetní lodě dosáhnout rychlosti přes 12 uzlů a jejich boční kýlové ploutve (meče) jim umožňovaly být vysoce efektivní při stoupání proti větru. V řadě případů byly i rychlejší, než místní parníky. Neobvyklá vzpěrová takeláž dovolovala jakoukoliv kombinaci plachet, které mohly být nastaveny, dokonce i plavba pod samotnou košovou plachtou mohla být v některých případech účinná. Navíc, na rozdíl od většiny plachetních lodí, tyto čluny mohly plout zcela bez zátěže (balastu) – což byla významná úsporu práce a času s jeho nakládáním.

Trup s plochým dnem z bárek dělal plavidla velmi univerzální a ekonomická . Mohly plout jak v malé hloubce vody (3 stopy, asi 1 m) a mohly sednout na dno bez náklonu při odlivu. To jim umožnilo navštívit úzké přítoky a potoky na Temži pro naložení nákladů z místních farem. Při odlivu bylo kolikrát jednodušší dojet koňským potahem po písčitém dně s nákladem až k bárce a přeložit na loď cihly a materiály pro stavby ( to nebyla náhoda, že jejich použití vyvrcholilo , když se Londýn na přelomu 19. a 20 století rychle rozšiřoval).Jejich rozkvět nastal na přelomu 20. století, kdy bylo zaregistrováno více než 2000 bárek. Toto století však vidělo ale trvalý pokles jejich počtu. Poslední Temžskou bárkou , která provozovala obchodní živnost jen pod plachtami ještě v toce 1970, byl Everardem stavěná Cambria ve vlastnictví kapitána A.W.( Boba ) Robertse . Roberts se plavil na Cambrii po více než dvacet let , a získal si reputaci pro tvrdé plachtění a rychlou plavbu i na jiných Everardových bárkách. Posledním lodníkem na Cambrii byl Dick Durham z Leigh on Sea, v kraji Essex , se kterým Bob dopravil poslední náklad pod plachtou sám – a to 100 tun krmení pro skot z doků v Tilbury do Ipswiche v říjnu 1970. 

Tenkrát nikdy nebyl nedostatek mladých lidí připravených plout na bárkách, ale jen málokdo se mohl smířit s pracovní zátěží, povětrnostními podmínkami a mizernými příjmy lodníků. Po druhé světové válce se objem pobřežního obchodu zmenšil a zmechanizoval. Náklady byly posílány po silnicích, místo po moři, což ještě snižovalo výdělky majitelů bárek, dokud většina z kdysi hezkých člunů dostala motory a byla zařazena na krátké obslužné plavby v ústí Temže. Dnes přežívá jen malá část bárek, ty jsou konvertovány na rekreační plavidla a obyčejně se účastní výročních závodů, které se konají v ústí řeky Temže. Jednou z vedoucích osobností, podílejících se na zachování a udržení temžských bárek, byla Jane Benham, která získala MBE za svou práci při vytváření a provozování charitativních spolků věnovanou vzdělávacím plavbám a konzervačnímu úsilí za zachování bárek, jako anglického národního dědictví.